Zamyšlení nad tématem ženy

Kolik žen si kdy položilo otázku: co to pro mě vlastně znamená být žena? Co si pod tím představuju? Jak bych toto téma chtěla žít? Co bych v něm chtěla mít? Co bych tím chtěla dosáhnout?… Běžně je role dospělé ženy chápána v několika základních okruzích (partnerka/manželka, matka, ta, co udržuje chod domácnosti, kromě toho všeho si i sama chce udržovat svůj volný čas). To, jak vypadá realizace všech rolí ženy, vychází ze základní představy o tom, jak žena sama sebe jako ženu vnímá – z jejího vnitřního pojetí sebe jako člověka, ženy. Na základě toho, jak se vnímá jako žena, si hledá partnery, staví si vztahy s nimi, vychovává děti, prožívá péči o domácnost a její členy a organizuje si a plní si svůj volný čas.

Jak se my samy vidíme jako ženy a jak bychom se chtěly jako ženy projevovat – toto vnitřní vnímání sebe získáváme od rodičů. Ale často o tomto nastavení nic nevíme, nevidíme jej a přesto jej používáme – a nemůžeme jinak - v ostatních oblastech partnerka-matka-žena v domácnosti… Žijeme pocity a postoje, které jsme nevědomě převzaly od svých maminek (a ony zase od svých maminek a my to stejně tak předáváme dál svým dcerám). V podstatě žijeme pojetí ženy, které se v rodině předává z generace na generaci. Běžně v reálném životě plníme „rodinnou představu“ o tom, jak bychom měly vypadat jako partnerky, matky, hospodyně atd.  Ale naše vnitřní potřeba ženského projevu, která je opravdu naše a je nám opravdu vlastní, tato naše vnitřní potřeba je mnohdy jiná. Ale málokdy ji dokážeme vidět, nedovedeme ji přesně pojmenovat a pak ani realizovat v životě. A tady je potenciál pro vznik různých konfliktů a nespokojenosti. Tady narážíme na konflikt toho, co bychom chtěly my samy a co jsou postoje převzaté z rodiny. Máme pak jen takový divný pocit nespokojenosti ve vztahu s partnerem, s tím, jak vychováváme děti, jak trávíme svůj volný čas a je to vlastně pocit nespokojenosti s tím, že žijeme „jinak“, než bychom ve skutečnosti chtěly, přitom ale vlastně pocitově nevíme jak „jinak“ a už vůbec nevíme, jak to „jinak“ udělat.

Jak z toho ven? Jak poznat, jaká jsou naše potřeby spojené s ženstvím? Jak to najít?

 Nejjednodušší je podívat se na sebe ve vztahu s partnerem, protože v tomto typu vztahu se zdánlivým protikladem si samy sebe jako ženu líp uvědomíme. Je dobré vědět, že ve vztahu k partnerovi my všichni jenom opakujeme to, co jsme viděli jako děti ve vztahu mezi maminkou a tatínkem. Tam jsme v dětství odkoukali to, jak se k druhé polovičce – a k sobě - budeme po celý život vztahovat, pokud se nerozhodneme dělat to jinak.

Chce to podívat se na svůj vztah k partnerovi a položit si otázky: Jak si vlastně představuji vztah? Co chci ve vztahu mít? Jak bych se ve vztahu chtěla projevit jako žena? Jak by se to mně líbilo? Jak já bych to chtěla mít? Hledejte takové odpovědi, aby vyjadřovaly to, co Vy sama opravdu chcete – sama pro sebe!

Když se sama sebe takto zeptáte, tak možná zjistíte odpovědi typu „chci být vedle chlapa silná, samostatná, nechci být čímkoliv omezována, chci si rozhodovat sama, chci být ve vztahu svobodná, s tím, že ale svého muže chci mít vedle sebe.“ Nebo si odpovíte „chci mít ve vztahu porozumění, otevřenou komunikaci a celkovou otevřenost, důvěru beze strachu, že mě muž odsoudí, shodí, odežene za to, co říkám a dělám“ nebo spoustu jiných kombinací odpovědí. Možná, že zjistíte, že Vaše odpověď na otázku obsahuje mnohé, ale přesně opačné tomu, co jste viděli v dětství u rodičů.

Ujasněte si, co opravdu chcete, protože když víte, co chcete, tak si za tím můžete jít. Když to nevíte, tak bloudíte, pořád se o něco snažíte, nevíte o co, jen vás to stojí hromady energie a spokojenost ze sebe žádná.

Teď víte, za čím jdete. V dotazování pokračujte dál. Jsem já sama toto všechno, co od vztahu chci, schopná do vztahu nabídnout? A tady už to možná začne být nepříjemné…

Když člověk něco od vztahu chce, ale sám to nedokáže do vztahu dát, tak to zákonitě nemůže dostat zpátky. Tady je prostor pro vznik velice častých konfliktů, např. když žena chce od partnera, aby si jí vážil, ale sama při tom svého muže (a muže obecně) vnímá třeba jako neschopného a jako zdroj veškerých komplikací v manželství. Pak se jí ale od muže vrací to stejné v mnoha variantách -  neuznání, přehlížení, obvinění…

Takže pak by měly následovat další otázky: Co mi brání v tom, abych toto všechno do vztahu vložila? Umím to vůbec? A proč to neumím? A tady už se otevírá cesta k objevům, k pochopení sama sebe a k práci se sebou směrem ke změnám a vytváření si vztahů a života tak, jak to sama chcete.

Při hlubším hledání možná žena s povýšeným pohledem na muže zjistí, že to, co se jí od muže vrací, si sama vytváří svým pohledem na něj. Při pohledu na svoje rodiče a jejich vztah pak uvidí, že tento přístup k muži získala např. částečně od maminky „generála“, která si svou skrytou vnitřní frustraci z vlastního pocitu nedostatečnosti dorovnávala tak, že ponižovala otce a označovala ho za neschopného. Stejný pohled – „jsi neschopná“ pak měla matka i pro svou dceru. Kromě toho svůj pocit nadřazenosti k mužům získala žena přímo na základě pocitů a postojů svého otce, který se jí - dcery, která byla matkou kritizována stejně jako on otec - nikdy vůči ostré matce nezastal, i když na to dcera celé dětství čekala, a tak si dcera potvrdila, že otec je opravdu neschopný. Tady je vidět, že v rodině se pořád točí kolotoč pocitu nedostatečnosti a neschopnosti a tento pocit je přímo aplikován na dceru, která si zákonitě z dětství nese pocit „jsem neschopná“ a platí: jen tak, jak vnímáme sami sebe, jen tak vnímáme druhé (např. partnera) a to se nám zpět vrací. Takže takováto žena, která sebe považuje za neschopnou, nemůže muže vidět jinak než jako neschopného, ten ji oplácí stejným a jen v ní takto upevňuje její pocit vlastní neschopnosti. Ale když si tato žena opravdu uvědomí, že její pocit neschopnosti je jen opakováním pocitu „jsem neschopná/ý“ matky a otce, že tento jejich pocit je jen jejich a s dcerou nemá nic společného a nic o ní neříká, tak pak se žena tohoto pocitu může pochopením zbavit a nastavit si svou vlastní cenu.

A to se jí pak vrátí ve vztahu s vlastním partnerem: pokud bude vnímat svou cenu jako člověka a ženy vysoko, tak stejnou cenu bude dávat muži a vztah mezi nimi pak bude vypadat úplně jinak. Když bude mít žena přesvědčení o tom, že svou cenu si dává ona sama a že nemůže být snižována nikým a ničím zvenčí, tak pak se stává uvolněnou, ztrácí strach z toho, že ji partner označí za nedostatečnou, když se jí něco nepovede, získá odvahu projevit třeba svou citovost a citlivost, nerozhodnost, slabost… Začne být otevřená, hravá a svá a totéž se jí začne vracet od partnera. Tím, že si žena ujasní svou cenu a ztratí strach z vlastního projevu, vytvoří úplně jiný rámec vztahu: vztah bez divadýlka, přetvářky, vztah v otevřené komunikaci a s přijetím nedokonalosti vlastní i partnera.

A aby byla zachovaná genderová rovnost…: úplně stejný postup se všemi typy otázek může použít i muž při objevování toho, co by si chtěl ve svém životě a ve vztazích vybudovat.

Všichni máme všechny informace o sobě v sobě, tam je třeba hledat a pomůže nám vědomí, že jsme směsí pocitů a postojů našich rodičů, na rodičích můžeme vidět a pochopit, co jsme.